Opevnění

Snaha československého národa ubránit se německé agresi a následné nadvládě vedla k myšlence vystavět stálá opevnění na hranicích ČSR. V květnu roku 1933 vedl náčelník Zemského vojenského velitelství Praha přednášku o výhodách stálého opevnění pro obranu státu. O této přednášce byl vzápětí informován také prezident Masaryk. Díky politickému posvěcení začínají 21. července 1934 opevňovací práce. Při výstavbě stálého opevnění poskytli nezbytnou pomoc francouzi, jež nejen, že vyslali své odborníky do republiky, ale zároveň poskytovali prohlídky československým důstojníkům po Maginotově linii. První bunkr byl postaven velmi brzy, a to již v prosinci 1935, avšak i přes usilovnou práci nebylo na dostavění stálého opevnění dost času. Na to by republika potřebovala 10 let! Vždyť jenom ohrožená hranice republiky s Německem měřila na 2000 kilometrů. Bohužel již v roce 1938 se situace pro republiku rapidně zhoršila. Přitom stálé opevnění bylo dostavěno (ÚPLNĚ) pouze na severní hranici od Moravské Ostravy až po Liberec. Proti oběma výběžkům bylo úplně vystavěno pouze lehké opevnění a proti jižní Moravě bylo opevnění pouze rozestavěné. Přitom právě do těchto míst měly směřovat útoky německých armád. Poté bylo težké opevnění dostavěno pouze už jen okolo Bratislavy a na dalších malých úsecích na Slovensku (možnost shlédnout na mapě ve fotogalerii pod textem). Po obsazení Československa Německem bylo opevnění využíváno Němci na obranu v roce 1945 před postupující Americkou a především Rudou armádou.

Zbraně použité v opevněních

Kasematní 4 cm kanon vz. 36. Řešil úkoly obrany linie TO (těžké opevnění) proti útočné vozbě a zároveň zesiloval palebnou přehradu proti živé síle nepřítele.